Základní škola a mateřská škola

 

 

 

Zapomenutá hračka

 

Když jsem se poprvé probudila a rozhlédla kolem, byl sychravý podzimní večer a na mě padl smutek. Nevěděla jsem nic o sobě, o okolním světě, o válce, jež zuří všude kolem. To jsem ale netušila, že si jednoho dne budu přát, abych směla vrátit čas.

Nastalo ráno a konečně jsem vše uviděla v barvách. Ležela jsem na stole v dílně pana Heimera a ze všech stran mě obklopovaly jiné hračky. Žádná však nepůsobila tak živě jako já. Postavila jsem se na své krátké nožičky a vydala se prohlédnout si dílnu. Byla nádherná. Všude visely fotografie starých veselých hraček, za nimiž jsem spatřila obličeje usmívajících se dětí. V tu chvíli jsem se cítila strašně sama, neoblíbená a odhozená.

Jedna však byla úplně jiná. Na tomto orámovaném prostoru se odrážel obraz podivné hračky. Byla docela malinká, ušitá z hnědé chlupaté látky a působila sklíčeným dojmem. Vypadala jako malé dítě, kterému se ztratila maminka. Jenom ona, jedna jediná z celé hromady, byla smutná. Ještě zvláštnější ale bylo, že se hýbala. Přesně kopírovala moje pohyby a v tu chvíli mi to došlo. Tento smutný medvídek… jsem byla já.

Další den mě pan Heimer zabalil do pěkného balíčku a odnesl do prodejny. Připadala jsem si tam nevítaná. Poblíž mé krabice se nacházeli samé pěkné a veselé panenky, roztomilí pejsci, koníčci a kočičky. Působila jsem jako trn v oku.

Celý den si mě nikdo nevšiml. K večeru všichni lidé odcházeli a z hraček jsem zbyla jenom já. Zklamaně jsem se posadila do nejtemnějšího koutku svého vězení a rozplakala jsem se. Až po hodné chvíli jsem si všimla malé holčičky, co stála naproti mně. Měla velké oči, červené a opuchlé od pláče. Sledovala mě zvláštním pohledem. Když už jsem myslela, že po mě sáhne, vyřítila se odněkud její maminka, popadla ji za ruku a s hubováním ji táhla pryč. Holčička se znovu rozplakala, bylo mi jí líto. Potom jsem uslyšela něco, čemu jsem nemohla uvěřit. „To nemůže být pravda,“ říkala jsem si. Ale byla. Malá holčička si přála mě.

V dáli se objevil zvláštní muž. Rázoval si to rychlým krokem přímo k nám. Působil tajemně, šel z něj trochu strach. Chvíli o něčem diskutoval s maminkou smutné holčičky. Zaslechla jsem, že mě pán malému děvčátku daroval. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo brečet. Byla jsem ráda, že mě také někdo chtěl, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že se mě chce prodejce zbavit, a proto mě nabízel zadarmo. Jako nějakou starou, nepotřebnou věc. Mrzelo mě to.

Holčička se o mě pěkně starala. Přes den mě nosila všude s sebou, povídala si se mnou, i když jsem jí nemohla odpovídat, oblíkala mi pěkné oblečení a hrála si se mnou. V noci si mě brávala do postele, přitiskla se ke mně a spokojeně usínala. Konečně jsem byla i já šťastná, avšak ne na dlouho.

Jednoho pěkného dne, za okny zrovna pěkně chumelilo, se stala strašná věc. Do bytu neočekávaně vtrhli dva vojáci. Vrhli se na vzlykající maminku, svázali jí ruce a odváděli ji pryč. Holčička se rozplakala, hodila mnou o zem a běžela za maminkou. Vojáci ji popadli a vláčeli ji za sebou. Pokoušela se bránit, vzpouzela se a kopala okolo sebe, ale nebylo jí to nic platné, odvedli i ji.

Zase jsem skončila sama. Ani nevím, jak dlouho jsem ležela na zemi, v prachu a smetí. Nikdo pro mě nepřišel, nikomu jsem nechyběla. Rozplakala jsem se, litovala jsem toho, co se stalo. Přála jsem si vrátit se do té pěkné dílny k ostatním hračkám. Po nějakém čase jsem ucítila zvláštní pach. Byl čím dál blíž, už nebylo úniku. Zahlédla jsem plameny, dům hořel.

A tak skončil příběh jedné zapomenuté hračky. Zbyl z ní jen temný popel, nejtemnější v okolí. Nikdo mu však nevěnoval pozornost…

 

                                                                                  Marika Fízel´ová, 9. A

 

 

Ztracená hračka

 

Žila jsem si v milé rodině. V domě, kde jsem žila, byly dvě malé holčičky, té mladší byly 2 roky a té starší 6 let. Ta starší, Anička, byla moje kamarádka. Denně mi česala vlásky, oblékala mě do krásných šatečků, vozila mě v kočárku, hrála si se mnou a každý večer jsme spolu usínaly po pohádce od její maminky.

Jednoho sobotního rána, na tento den neobvykle brzy, vběhla maminka do pokoje, rychle nás vzbudila, hodila na postel hromádku oblečení a rychle děti oblékla. Pak na chvíli odešla a přišla s velkým kufrem, do kterého začala rychle dávat oblečení. Vtom někdo zaklepal. Maminka se sesunula na zem a začala plakat. Věděla, kdo to je. Voják, který nás odveze pryč.

Po chvíli do pokoje vešel tatínek, vzal děti do náruče a odnášel je. Mě tam zapomněli. Naštěstí si na mě moje kamarádka vzpomněla a zavolala na maminku, ať mě vezme. Naložili nás do velkého auta plného lidí, byly tam i některé kamarádky Aničky.

Po delší době jsme zastavili a ten voják, co nás odvedl z domu, nás vyhnal ven. Na první pohled bylo jasné, že zde nebude takové pohodlí jako doma.

A také nebylo. Mě, Aničku a malou Julii odvedli pryč od rodičů. Anička, která nesla mě a Julču, nechápala, co se děje.

Když rodiče zmizeli z dohledu, Julča začala plakat. Voják, co nás odváděl, něco rychle řekl německy, Anička sice nerozuměla, ale z tónu hlasu poznala, že musí Julču uklidnit, a tak jí dala mě, to ji uklidnilo, ale jen trošku.

Šli jsme dlouhou dobu kolem různých, ne zrovna nejhezčích domů. Zastavili jsme až u domu s nějakým nápisem, nejspíš škola, zevnitř se totiž linul dětský hlas.

Nebyla to škola, ale dětský domov. Dostaly jsme jen jednu postel, malinký polštář a nepříjemnou deku. Když si nás všimla vychovatelka, vzala si Julču a odnesla ji k dalším batolatům.

Když odešla, přišla k nám skupinka holek, kterým mohlo být snad 10. Jakmile mě uviděly, tak se po mně natáhly. Anička mě ovšem nechtěla dát, takže nakonec se začaly prát, naštěstí přišla vychovatelka a roztrhla je. Když se o mě tahaly, roztrhly mi šatičky a jiné jsem zde neměla.

Čas plynul, vlásky se mi zacuchaly, šatečky zamazaly a potrhaly, už jsem nevypadala tak krásně jako předtím. Holky si mě půjčovaly, byla jsem jen jedna z mála panenek.

Po asi třech letech si pro Aničku přišli. Dva vojáci přišli a začali vyvolávat čísla. Jedno bylo Aničky. Poslušně si stoupla do řady a mě si vzala s sebou. Dovedli nás k pár autům. Mezi lidmi, co nastupovali, jsem neviděla její rodiče, ale slyšela jsem je křičet. Doběhli k nám, vzali Aničku do náruče a otec si s ní opatrně vyměnil číslo. Ale naneštěstí to jeden voják viděl. V němčině řekl něco otci, ten mu řekl jméno Julie a voják odešel. Otec nám vysvětlil, že chtějí transportovat celou rodinu.

Cesta nám trvala asi hodinu. Když jsme procházeli hlavní branou, tak jeden voják zadržel maminku a něco jí řekl. To, co řekl, otce tak rozčílilo, že vojáka udeřil pěstí. Vojáci ho od něj pracně odtahovali. Jeden něco zavelel, druhý přikývl a celou naši rodinu vedl jinou cestou než zbytek lidí.

Šli jsme docela dlouho, kolem nikdo nebyl. Otec nenápadně přišel k vojákovi a udeřil ho do hlavy kamenem. Rychle mu svlékl uniformu a oblékl si ji. Pak nám řekl, ať jdeme. Šli jsme kus cesty. Kolem prošlo plno vojáků, nikdo nic nepoznal. Když jsme došli na dost odlehlé místo, otec s matkou začali dělat díru do plotu. Povedlo se. Rychle se jí protáhli a zavolali na nás. Julie prošla první, ale když měla jít Anička, přišel nějaký voják. Otec ji rychle popadl a táhl ji pryč do lesa. Ale já jsem se zachytila o plot. Zůstala jsem tam viset. Tentokrát na mě zapomněla. Zůstala jsem tam sama.  Ztracená a zapomenutá hračka. Ale byla jsem ráda, že oni jsou v bezpečí. Doufám. Ten voják, co je viděl, nevypadal na to, že by je nahlásil.

 

                                                                                              Petra Plesníková, 9. A

 

 

 

Ztracená hračka

 

Byla jsem vyrobena ze špinavého silnějšího provázku. Vypadala jsem hodně hubeně a zanedbaně, už když mě taková milá a hodná paní vyráběla. Původně jsem měla být pejsek, ale vznikla ze mě ovečka. Nebyla jsem nic moc hezká, přesto jsem se holčičce, pro kterou jsem byla vyrobená, líbila. Dokonce mě pojmenovala Bětka.

Můj denní program byl jednoduchý. Holčička si se mnou často hrála. Občas mě i vzala na procházku. Trávily jsme spolu hodně času a krásných chvil. Byly jsme spolu ve dne, v noci.  To se ale mělo změnit.

Holčička si se mnou hrála čím dál tím míň. Už mě nikam nenosila, ani mě nikomu neukazovala. Byla jsem nejčastěji schovaná ve skříni. Ven jsem se podívala jen v noci, kdy si mě holčička brala   s sebou do postýlky a klidněji usnula. Ovšem někdy si mě nevzala ani tam.

Trávila jsem ve skříni tolik času, že už jsem nevěděla, jestli je den, nebo noc.

Jednou, když jsem zase ležela na dně skříně a čekala na svou holčičku, ozvala se rána a skříň se rozkolíbala, spadl na mě kus látky, který mě úplně přikryl a byl tak těžký, že jsem ho sama nemohla odsunout.

Po nějaké době jsem uslyšela, že se dveře skříně otevřely a někdo šmátral kolem mě, ale asi nenahmatal to,co hledal. Jen jeho ruka šáhla na hadr, ale ten asi nehledal a o mně nevěděl.

Potom jsem uslyšela, jak se dveře zase zavřely. Potom kroky, vrznutí postele a dětský pláč. Poznala jsem v tom pláč mé holčičky. Neměla jsem ani pusu, proto jsem na ni nemohla zavolat.

I když jsem chtěla.

Musela jsem neustále myslet na to, proč holčička plakala. Ublížil jí někdo? Udělal snad někdo něco té hodné paní? Nebo něco ztratila? Mně ne, já jsem tady. Čeho jiného si všímala kromě mě?Asi ničeho, třeba mi to později řekne.

Dlouho jsem tam ležela a přemýšlela, co se jí mohlo stát. Znovu jsem uslyšela otevření dveří skříně, ale tentokrát dva hlasy. Poznala jsem je oba. První patřil holčičce a ten druhý milé paní, která mě vyrobila. Někdo ze mě sundal tu strašně těžkou látku a já byla nalezena a volná. No, podle možností volná.

Ano. Nalezena. Podle toho, jak moc mě holčička objala, mi došlo, že hledala mě a plakala kvůli mně.

Myslela jsem, že se zase všechno změní a holčička mě bude zase nosit všude s sebou. Ale nestalo se tak. Dávala na mě větší pozor, to ano, ale zůstávala jsem stále ve skříni. Jen na noc si mě brala

k sobě.

Tak to šlo den za dnem. Až jednou jsem zůstala  ve skříni  déle, než bylo obvyklé. Byla jsem z toho  sice trochu nervózní, ale nezbývalo mi nic jiného než čekat. A přemýšlet. Přemýšlela jsem

o tom, co se mohlo stát, že mě tu nechala.

Tak jsem čekala a přemýšlela, když se otevřely dveře skříně. Myslela jsem si, že je to moje holčička, ale zmýlila jsem se. Hodně jsem se zmýlila. Nějaký člověk začal ze skříně všechno vyhazovat. Až narazil na mě a na ostatních pár hraček, které tu byly se mnou. Začal se bláznivě smát a hodil nás do krabice, kde byly poházené jiné hračky. Byla jsem nejvýš ze všech hraček a viděla jsem trochu ven. Hledala jsem svou holčičku. Copak tohle dovolí? Co s námi ten člověk udělá?Konečně jsem ji uviděla. Stála s tou paní, která mě vyrobila, a plakala. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem k ní, ale nemohla jsem se k ní dostat.

Blížili jsme se k ní čím dál tím víc. „Ještě kousek a skočím!“ pomyslela jsem si. Bohužel k tomu nedošlo. Zastavili jsme a já čekala, co bude dál. Krabice se pohnula a my začaly padat.

Dopadly jsme na něco horkého. Něco, co nás začalo okamžitě ničit. Spalovat.

Poslední, co jsem viděla byly uplakané obličeje dětí, které přišly o své hračky a rozesmátý obličej člověka, který nás spálil.

Potom jsem už neviděla, neslyšela ani necítila nic.

 

 

                                                                                              Bára Bělehrádková, 9. A

 

 

 

Příběh ztracené hračky

 

Když si teď vzpomenu na svůj život, tak mi připadá tak dlouhý. Všechno to začalo, když do jednoho malého krámku přišla malá holčička. Všude bylo moc krásných hraček, a proto mi připadalo divné, když si vybrala mě. Takovou obyčejnou kostku.

Byl jsem dobrá hračka. Vždy jsem holčičce přinášel radost a ona se odvděčovala tak, že mě brala všude s sebou. Chvíli to bylo krásné. Ale pak nastaly špatné časy. Když nás odvezli na to místo. Cítili jsme se špatně, ale každý den jsme si pomáhali chvilkami smíchu, díky kterým jsme na vše zapomněli.

Takto jsme žili. Potom se ale vše změnilo, vše zase bylo krásné. Vrátili jsme se domů. Trochu potlučení, ale zdraví. Přidalo se k nám více hraček. Ze začátku to bylo krásné, ale postupem času holčička dospívala a se mnou si už nehrála.

Skončil jsem na dně jedné skříně a postupně sledoval, jak se ke mně přidávají další a další. Toto trvalo opravdu dlouho. Nejhorší však byl ten pocit, že mě odložila po tom všem, co jsme prožili.

Proto pro mě bylo obrovské překvapení, když po tolika letech přišla. Nebyla však sama. Měla své vlastní dítě a já byl jeho první hračkou.

Teď už si zase užívám radosti.

                                                                       Jiří BEDNÁŘ, 9. B

 

 

 

 

Zapomenutý dreidl

 

Na začátku mě dostal jeden malý chlapec na Chanuku. Rád si se mnou hrál a já byl šťastný. Chodil se mnou ven a machroval před svými kamarády.

Byly to pěkné časy, jenže jsem věděl, že to nebude trvat věčně.

Hodiny odbily dvanáctou, když vtom vtrhli do našeho bytu a celou rodinu odtransportovali vlakem do koncentračního tábora Osvětim. Probudil jsem se silným nárazem – vlak zastavil. Nic jsem neviděl, protože mě chlapec měl schovaného v kapse. Z toho, co jsem zaslechl, jsem pochopil, že nás odvádějí do baráku. Bylo slyšet hlasité: „Schnell!“

Chlapec odhodil kabát a já vypadl na zem. Když mě chlapec uviděl, tak si mě dal rychle do kapsy, aby to nikdo neviděl.

Chvíli jsme si hráli s ostatními dětmi. Potom se ozvalo: „Všechny děti se jdou sprchovat!“

Já věděl, o co se jedná, ale tento chlapec zjevně nevěděl, ani to, že jsme v koncentračním táboře, tudíž nevěděl ani to, že jde na smrt.

Potom se zastavil u šatníku a sundal si věci, aby se mohl vykoupat. Už nikdy jsem jej potom nespatřil.

                                                          

Patrik Zukal, 9. B

 

 

Opuštěná hračka

 Žila jsem nudný život v krabici jako vycpaná panenka do té doby, než mě dostala k narozeninám jedna hodná židovská holčička. Měly jsme se moc hezky, pořád jsme byly spolu, ale po roce se něco stalo…

Najednou nás odvezli , nevídaly jsme se s tatínkem, dokonce jsem ztratila oko a zašpinila si šaty. Maminka pořád odcházela a my zůstaly samy a když jsme byly samy, byly jsme smutné a plakaly. Po delší době smutku, hladu a beznaděje jsme viděly tatínka, křičel na nás, že nás má rád, že válka brzy skončí a měl pravdu. Jednoho dne začaly znít sirény, všichni byli na nohou, vojáci odváželi lidi v náklaďácích, co se vracely prázdné, měli jsme strach.

Když přišli pro nás, holčička mě upustila a už jsme se nikdy neviděly …

Zůstala jsem sama.

                                                           Václav Picmaus, 9. B

 

 

 

 

 

Zapomenutá hračka

 

Jsem hračka, narodil jsem se z drátků a oříšků a vlasů a svázaný látkou.

Vyrobili mě dva chlapci. Jednoho chlapce ale později odvedli.

Žil jsem s chlapcem v koncentračním táboře v ošklivé budově, kde vedle bylo slyšet řev a přes den střílení. Chlapec často plakal a prosil o matku.

Hrál si se mnou a prosil, abych ho odtud odvedl domů.

Měl jsem tvar medvídka.

Jednou došlo i na chlapce. Přišel voják v uniformě a chtěl, aby s ním šel. Vzal mě s sebou, šli jsme na nádvoří, kde někdo křičel.

Vtom uviděl svou matku. Rozběhl se za ní, ale někdo začal střílet, zasáhli chlapce, ale i mě, měl jsme díru v látkovém oušku.

Byl jsem smutný  a jeho matka plakala.

Když matku s ostatními ženami odváděli, ona mě vzala.

Po cestě je někdo zachránil. Dlouho se střílelo, všichni umírali, ale ona to přežila. Když dorazila domů, dala mě do pokoje toho chlapce a často na něj chodila vzpomínat.

                                                           Dominik Tomek, 9. B

 

 

Panenka Lily

 

 

Jednou, když jsem byla už pěkně dlouho za výlohou, mě konečně objevila jedná malá holčička  jménem Karolínka. Měla dlouhé černé vlasy pod ramena, velké modré oči a moc milý usměv. Hned druhý den mě měla pořád u sebe, skoro ze mě nespustila oči. Dny plynuly  a plynuly. Uběhl rok a za chvíli dva. Bylo 13. června. Byl moc krásný den. Svítilo sluníčko a všechny děti si hrály venku. Karolínka pro mě došla do svého pokoje, aby mě vzala ven. Sešly jsme po schodech dolů. Byly otevřené dveře.

 Karolínka se k nim rychle rozběhla, ale najednou se kdosi objevil u dveří. Byl to jakýsi pán a měl na sobě uniformu. Popadl Karolínku a odnesl jí ven do velkého auta. Za chvíli nastoupili do auta i její rodiče. Jeli jsme celkem dlouho. Auto najednou zastavilo a my vystoupili u velkého vlaku. Nastoupili jsme do něj. Byl to velmi podivný vlak. Nikde nebyla žádná sedadla a všichni stáli namačkaní u sebe. Jeli jsme chvíli. Když jsme vystoupili, museli jsme jít zvlášť, maminka Karolínky šla s námi a tatínek se připojil k ostatním mužům. Došli jsem do velké místnosti a nějaká paní v uniformě na nás začala řvát podivným jazykem, kterému jsem nerozuměla ani slovo, ale pochopila jsme z toho, že se musíme převléct a všechny svoje věci hodit do velkého koše. Karolínka strašně plakala, když mě házela do toho koše. Spadla jsem do kopy plné oblečení a různých jiných hraček. Uviděla jsem panenku, co vypadala úplně jako já. Když jsem se k ní doplazila, ani mě nepozdravila. Ona vlastně vůbec nic neříkala. Bylo mi strašně smutno a hrozně moc se mi stýskalo po Karolínce. Jeli jsme už moc dlouho a já se rozhodla najít Karolínku. A tak jsem se vyškrábala nahoru přes všechno to oblečení a seskočila dolů z vozu. Začalo pršet a já byla hned celá promočená. Šla jsme strašně moc dlouho. Asi 3 noci a 4 dny, až jsem konečně najednou našla tu budovu, kam dali Karolínku. Měla velký plot, ale dole měla malou dírku, kterou jsem se protáhla. Utíkala jsem do té velké budovy, kde jsem se s Karolínkou viděla naposledy. Nikdo tam nebyl, jenom další oblečení a hračky. Utíkala jsem tedy ven a zaběhla jsem do velké budovy s číslem 20. Všichni ještě spali, tak jsem vylezla nahoru a hledala Karolínku. Za chvíli jsem jí uviděla, jak spí vedle maminky a lehla si  k ní. Když se ráno probudila, štěstím jí ukáply slzičky.

 Ať už to tam bylo jakékoli. Byla jsem ráda, že jsem byla s Karolínkou.

                                                                                 

Veronika Stráníková, 8. B